úvodní strana

úvodní strana
"JÁ"
…. . zas to tu je. Zase jsou tu chvilky. Chvilky, kdy jsem na celým dně. A brečím. Brečím pro sebe. Brečím pro rodinu. Brečím pro stát. A je mi strašně. Čumím jako blbec a brečím. Jsem taková plačka. Brečí se jen na pohřbu. Říkala by máma. A proto brečím. Jsem na pohřbu. Máma mi to už neřekne. Neřekne mi, že nemám plakat. Neřekne mi, ať nebulím. Přece nejsem malá. Já jsem. Jsem tak malá, že mě sní mé pochyby. Tak malá. A tak…bezmocná, bezprávná, bez…bez…. bezradná. Lidi by si o mě mohli říkat. Klidně mohli. Ta husa zase dostala amok. Brečí. Je s tím už trapná. Jsem. Jsem šíleně trapná. Jsem blbá. . A máma mi to nikdy neřekne. Už mi ani nepoví, jaký jsem sluníčko. Už mi nepoví, že pětka je taky známka. Nepoví mi nic. Nepoví mi ani jestli mi to sluší. Že mě má ráda. Nevysloví ani hlásku. A já tu ztuchnu. Budu páchnout starobou. Použitím. Budu mít prošlou lhůtu. Ale budu tu. Moje maminka ne. Teď mám právo brečet. Jsem přece na pohřbu. Máminým.

Táta mi řekl, že to bude fajn. Nevím. Nevím, jestli dokáže být líp. Jsem na dně, které zakazuje vyšplhat. Vyšplhat a jít. Jít zas ulicí. Bez smutku. Bez vzpomínek. Neumím to. Přiznám se. Neumím se vzchopit a jít. Já to neumím. Táta mi nepomůže. Dělá ze sebe silného. Ono je to hezký, ale pravda je zakopaná. I s mámou. Třeba. Třeba ale ne. Třeba je u nás doma. A čeká, až za ním přijdeme. Vezmeme ho za ruku. A půjdeme. Štěstí tu ale není. Prohledala jsem každý kout. Každou část bytu. Pokoje. Záchodu. Nikde není!!! Sakra, Bože! Koukám se, jak stěhují můj pokoj. Ložnici. Jak všechny věci končí na skládce. V černém velkém sáčku. Zavázaném na tři uzle. Náklaďáky odjíždějí. Já jsem sama v tom bytě. Táta taky jel. Prázdno. Celým tělem mě proběhne prázdno. Zírám jak tupá z okna. Kde jsou ty časy? Kde jsou sakra ty chvíle, kdy jsem v tomto pokoji seděla? Kde jsou ty chvilky, kdy jsem se smála? Kde je ten nábytek? Ten televizor. Ten koberec? Ty vzpomínky jsou. Jako jediné z mého života. To bych prodala. Na inzerát. Prodám vzpomínky. Značka spěchá to. Neprodám. Já je daruji. V červené stuze zavázaném. A růžovém balíku. Pak je dárce otevře a nechá si je. Není všechno zlato, co se třpytí. Je to mosaz. Mosaz! Masivní mosaz vzpomínek. Já s novou hlavou. Novým zítřkem. Táta mě volá. Prý, že už odjíždíme opravdu. Já ani nevím kam. Nezajímám se. Třeba tomu ujedu. Ujedu životu. A on si mne nenajde. Pojede špatnou cestou. A já se budu smát. Jako blbá se budu řehtat na ty blázny. A až mi někdo řekne, proč už nebrečím, odpovím. A proč?

Právě proto. Ten život se mnou jede. Nastoupil do auta. Připnul se pásem. Aby ho táta nezabil. Aby se s ním něco nestalo. Koukám před sebe. Středem obrazu. Tatínek mi pohladí po vlasech. Neumytých. Mastných. Buď silná, veverko. On není. On strašně tápe. Myšlenkami. Nepochopením. Starostmi. Ale nebrečí. Na rozdíl ode mne. Nesmočí ani slzu. Někdy ale tupě zírá na nic. Někdy přemýšlí. A někdy taky přijde ke mně do toho pokoje a obejme mě. Tak silně, že nemám právo se odtrhnout. Nemám na to ani sílu. Obejmu ho také. Ne tak silně. Ani ne tak vroucně. Ale obejmu. Objímám ho. Mu to dává sílu. Do hlavy pořád vtloukám, že musím taky objímat. A hlavně neplakat. Proto objímám. Objímám stromy v lese. Objímám budovy. Mé přátele. Rodinu. Objímám, ale nepomáhá mi to. Až když se zastavím a řeknu si. Nebreč, brečí se jen na pohřbu. A ten už skončil. Utřu tedy svůj žal. Podívám se na nebe. Máma by si to nepřála. Nikde ji tam nevidím. Kde jsi? Mami. Křičím noční oblohou. Neslyší mne. Panebože, proč mě neslyší? Ozvi se. Maminko moje, ozvi se. Je klid. A pak že nemám brečet….

Nikdo mne nikdy nenaučil jak se chovat, když je smutno. Jak se chovat, když člověk nemůže. Když je na samým pokraji sil. Teď je mi na nic předpřítomný čas průběhový. Typy krajiny. Zákony gravitace. Důležitý věci učitelé nenaučí. Můžu kopat do zdi. Bude padat. Budu skákat z mostu. A spadnu. Vysvitlo slunce. Stovky kilometrů od domova. Jsem tak blbá. Tak blbá, blbá, blbá!!! Můj smutek nic nevrátí. Asi bych chtěla. A hodně. Chtěla bych vrátit čas asi o týden zpátky. Chtěla bych v tu dobu být s mámou. Vybírat si kosmetiku, jak to ráda dělala. Chodit na kafíčka a pomlouvat. Chtěla bych se vzpamatovat a říct jí, že jí miluji nadevše. Nemohla jsem. Nemohla jsem být s ní, protože……já ani nevím. Nevím nic. Mám věčně opuchlé oči, slano v puse a tupý výraz. Peníze utrácím na kytky, na svíčky, na rámečky, abych si vystavila všechny. Ty, které mám ráda. Je jich docela dost. Táta. Babičky. Dědové. Tety. I tu nenáviděnou Karlu. Tetou s máminy strany. Potřebuji ji. Víc než tátu. Ona mi rozumí. Ví, co je to ztráta. Bolest. Chlad. Ví to. U táty dost pochybuji. Kouká na sport v televizi jako by se nic nestalo. Nezapaluje svíce. Ulehá do postele pořád v tom stejném pyžamu. On už tu není nikdo, kvůli komu by se holil. Upravoval. Smál. On se tedy nesměje. Je fakt, že často bloumá jen tak. Snídá silný kafe. Do práce chodí pravidelně s pětiminutovým zpožděním. Už nevaří. Kdysi dělat každý den večeři. Dobrou. Velice! ! A teď jen hodí stovku na stůl. Řekne, ať si něco objednám. Že nemá chuť nic vařit. A kdy jí dostane? Kdy konečně bude jako dřív? Kdy se život dostane do starých kolejí? ? Nikdy…. ono totiž pořád něco schází.

Rozhodla jsem se, že skončím. Skončím s tím životem, který vedu od máminy smrti. Ona by to tak nechtěla. Chtěla by, abych na ní myslela s láskou. S úsměvem na rtech a milými vzpomínkami. Přece mi už říkala, že na ty, kteří nás opustí musíme vzpomínat jako na ty, kteří daly život malým dětem. Nevím, jestli to tak mohu brát. Šla jsem se podívat do porodnice. Byly tam plné pokoje miminek. Těm ona dala tu největší sílu. Možná je to krásný. Já tomu ale moc nerozumím. Sedím na sedačce. V ruce mám silnou kávu. A dívám se na lůžko miminek. Malých a krásných. Nebrečím. Ono už není kde brát ty slzy. Vyplavaly samy. Nadobro. Hledat je nebudu. O to ani nestojím. Sestřičky se ptaly co tam dělám. Nic. Odpověděla jsem. Nic nedělám. Vážně. Sedím. A objímám ty malé špunty. Objímáním prý člověk dostane sílu. Co je na tom pravdy? Netuším, ale asi to funguje. Už nebrečím.

Vím, že jsem už trapná. Nemuseli byste mi to říkat speciálně. Já to vím. Pořád ale nemohu uvěřit. Máma už tu není. Včera jsem měla tolik sil, že jsem šla za ní. Na hrob. Poprvé. Na hřbitově jí to sluší. Jí to vždycky slušelo. Hrob plný květin. Všude. I svíčky. Mámu měl každý rád. Dávala nezištně nápomocnou ruku. Pomáhala lidem. Určitě by mne taky pomohla. Kdyby jen mohla. Koupila jsem jí bílé růže. Má je nejraději. Třicet šest těch nejkrásnějších růží. Jednu jsem si koupila zvlášť. Chodila s ní po městě. Hladila jí. Byl to poklad. S mámou jsem si dlouho povídala. O škole. O klucích. O smrti. Ptala jsem se jí jak je v nebi. Neodpověděla. Mlčela. Zapřela jsem se. Neplakala. Vůbec. Polykala smutek. Mrkala ostošest. A byla jsem nesmírně silná. Tak moc. Tak…. bože, tak moc jsem byla silná. Hladila si studenou desku. Bříšky prstů. A smála se. Jen trochu. Čichala si ke všem kytkám. Je jich tu hodně. A pomodlila se v tamtom kostele. Neumím to. Vzala jsem si do ruky bibli. Hodinu ji četla. A hodně přemýšlela. Sedl si ke mně kněz. Ten kněz z pohřbu. Objal mne. Jako táta. Položila jsem se na ramena. On mne hladil. Bylo mi tak nějak…jinak. Nemohla jsem být smutná. Naučil mne malou modlitbu. Pro mámu. Povídal si se mnou. Všechno jsem mu řekla. On mne chápal. Měl skleněné oči. Nevím jestli plakal. Netuším. Ale vím, že mi něco hezkého řekl. Jsi to nejlepší, co tu máma mohla nechat. A mně přišlo blbý, dělat jí špatnou pověst. Tak jsem otřela obličej. Pomodlila se za ní a šla směrem ke světlu.

Začala jsem věřit. Ne v Boha. Alláha. Budhu. Věřila jsem v sílu. V život. V něco nehmotného. V něco…. plného. Chodila si sednout do kostela. Hodně jsem kreslila. Lidi. Zvířata. Abstraktnosti. Život. . Štěstí. Pocity. Byly z toho kresby. Krásné. Mě se líbily. A moc! ! Prodávala jsem je na náměstí. Je tam trh. Sedla si na trávník a ukazovala obrazy. Nevím jak, ale za dvacet minut už nebyl ani jeden. A to jich bylo sedm. Nevím, jestli v tom lidé viděli to co jsem kreslila. Velice mne to zajímá. Jedné paní jsem se ptala, proč to kupuje. Byla starší. Umění asi nerozuměla. Prý je to něco neskutečného. Zobrazuje to smutek a zároveň nesmírnou chuť do života. A to byly čtyři barvy smíchané prapodivně do sebe. A ona to poznala. Kresbu jsem jí darovala. A řekla, ať za ty peníze koupí něco dětem. Usmála se. A přesto mi do ruky vtiskla stovku. Prý, že to potřebuji. Já nepotřebuji nic. Tedy ne peníze. A o co potřebuji, tu je. V malým světle. V malé míře. Ale přece! Potřebuji sílu. A ty obrazy mi ji dávají. Mami! Miluji tě. Miluji i tátu. Často není doma. Často sedí do noci v práci. A ten, kdo vaří večeři, jsem já. Vytáhla jsem kuchařku. A vařila. Polévky, omáčky, maso. Táta přišel a nic nejedl. Smutně se na to díval. Ale nejedl. Já jsem tím trpěla. Vařila jsem pro něj. Musím to chápat. Musím! ! ! Ráno to pak vyhodil do záchodu. Když jsem se probudila, tvrdil, že to bylo skvělý. A já to všechno viděla. Viděla, jak mi chce udělat radost. Tím mě spíš ničí. Já ale pořád vařím. Jednou přece musí přijít domů a mít hlad. A pokud ne, tak……. . ne.

Učitelka kreslení mě potěšila. Prý jsem se výrazně zlepšila. Konečně u mě našla ten talent. Pochybovala o něm. Myslela si, že mě sem táta dává jen tak. Abych se nenudila. Abych nestrádala. Nikdy mne to moc nebralo. Čmárala jsem bez myšlenek. Je ironii, že mi to pomohlo. Víc než to objímání. Víc než Bůh. Víc než všechno na světe. Celé odpoledne kreslím. Nikam nechodím. Jen kreslím. A stojí to za to. Nakreslila jsem mámu. Jako anděla. S velkými křídly a šťastným výrazem. Pověsila si to na postel. Každou noc se na ni dívám. A směji se. Jako sluníčko. Někdy na ní taky nadávám. Když mám zlost. To je ale moc málo. Zahrabu se do peřin. Pustím si Janis Joplin. Je mi líp. Usínám lehce. Jako do snu, A často se mi zdá, že je ještě líp. Strašně moc krásně. A ono je dobrý snům věřit. Táta sice pořád chodí pozdě. Pořád jsem sama. Pořád mám čtyřicet sedm kilo. Pořád dvě trojky na vysvědčení. A přesto tak jiná. Za tu chvíli jsem vyzrála. A cítím se straně prima. Máma mi neumřela. Sice ji nevidím. To je všechno. Každý večer si s ní povídám. Řeším s ní problémy. Říkám svoje zážitky. Cítím, že tu je. Zdaleka není tak daleko, jak jsem si myslela. Natáhnu ruce k nebi. Už mě drží. A je mi tak…nějak jinak, že musím brečet. Ale ne jako při pohřbu. Trošku jinak. Z jiné příčiny. Z jiného pocitu. Přesto mi to nevadí. Čmárám na plátno a dívám se přitom na sebe do zrcadla. Ano. Chci se nakreslit. Chci se nakreslit jak jsem šťastná. To abych na to nezapomněla. Nevím. Člověk nikdy neví. Netušila jsem, že lidi tolik zmůžou. Netušila jsem, že alkohol je taková smrt. Ten chlap sedí ve vězením. Ať utuchne. Ať zemře taky. Kdyby ten den nebyl, mohla by tu být máma. Kdyby nepil, kdyby byl s dětmi……tak to bych možná nebyla taková, jaká jsem teď.

Táta je na tom stejně. Objímá mě čím dál víc. Chodí čím dál později. Večeře vařím pro sebe. Už nejsem tak …. taková. Nevím, jestli je to otupěním smyslu. Nebo časem. To spíš. Lidi mě možná až moc litují. Kněz už u mě není. Nepotřebuji ho. Pomodlím se k mámě. K tátovi a tomu člověku, která mámu zabil. Nevím ani proč. Snad ze zvyku. Snad z nenávisti. Nepřeji mu nic dobrého. Zabil mi mámu. Zabil kousek mne. Zabil můj svět. Můj život. Nechci ho vidět. V životě bych ho nechtěla vidět. Vím, že bych ho musela zmlátit. Dostal by pěstí. Kopla bych ho. Zkopala bych ho. A pak si oddychla. Že to má za to. Za to všechno, co jsem prožila. Ale naštěstí se nic takového nebude dít. Ne, že bych si něco rozmyslela. Mám strach. Strach, že mě to taky chytne. Zní to divně, ale. Nechci být u mámy. Chci si s ní povídat. Chci na ní vzpomínat. Ale ještě nechci jít. A to mě strašně trápí. Že si mne najde. Že mě uškrtí. Srazí. Zabije. A já tu nebudu. Zůstane jen táta. Bude plakat. Bude bulet. A nevrátí se vůbec z práce. Nevím, čím to je. On mně nezná. Neví, co jsem zač. Netuší, koho zabil. Možná ani nevěděl, že někoho zabil. Rychle ujel. Pak narazil čelně do sloupu. Nezabil se. Je to strašně nespravedlivý. Má narušenou míchu. Je na vozíku. Ztratil paměť. Je nepřítomný. Prý. Já jsem ho neviděla. Řekl mi to náš právník. Staral se. Hodně dobře jednou obhajoval mámu. To bylo, když jí jeden chlap vykradl. V jejím butiku. Vyhrála to. Ten chlap šel sedět. A přesto všechno mám strach.

Silva • 10.06. 2004 - 16:35 << RE

úvodní strana
Láska
Láska je jako moře
jako chrám na vysoké hoře
naivní jako krásný sen
realná jako smuteční den
laska je jako temnota
znějící jako hudební nota
tajemná jako černá noc
mocná jako temná moc
laska je krásný pocit
i ta nejhorší můra
pro člověka co procit
je jako stromová kůra
je jako skála pevná
věčná je jako kámen
není to cena levná
člověk je jí omámen
je jako sklo křehká
někdy jako děva lehká
je všechno na světě
a zárověn nic není
jako slůvko ve větě
které se nikdy nemění

Anavi • 19.11. 2004 - 12:41 << RE

úvodní strana
Jamin a Yetti

když zapadne slunce v Nepálu
pod vrcholy hor setmí se
šerpa Jamin jde spát
úvahy jeho neustanou však

celý den, celý život
trápí ho myšlenka
jen jedna jediná
každé ráno se proto znovu a znovu vypraví
na fantastickou pouť poznání
na cestu za Yettim

že o něm nic nevíte?
je tajemný, bázlivý, krásný a chlupatý

tedy myslím
nikdo ho přímo neviděl
a když, pouze z dálky
jen Jamin byl na stopě
chvíli, chviličku
už už se k němu přiblížil
upláchl však hned

zůstaly otisky hnát, vůně
a odhodlání objevit toho krásného člověka
skrytého pod neprůhlednou maskou
himálajského stvoření

je těžké dostat se blížeji
ale potom snad místo honitbou za Yettim
budeme konečně já a ty

dubi • 18.12. 2004 - 23:14 << RE

úvodní strana
Není nic , nic co mám.
Není nic, víš to...
není nic, co nevnímám
jsi tady, víš to?

Beznadějně tápu v lidském chápání,
beznadějně Tě prosím, víš to?
Beznadějné po vzduchu lápání,
Pomoc?Neumíš to...

Není nic...nic co mám k tomu říct.
Není nic, s čím vyšel bys mi vstříc.
Je mi smutno, i když jsi tady...
ze smutku tají tvé ledy...

Jsi tady, ale nikdo te nevidí,
neslyší,
nevnímá.
Jsi tady, ale kdo se o tebe zajímá?


Kdo??? Živote? Vždyť jsme tě prodali.
Všechno sis vzal...
To, co jsme ti nikdy nedali...

Žaky • 26.01. 2005 - 12:42 << RE

úvodní strana
ZMATENÁ OMLUVA ZA MYŠLENKY

Už znám tem pocit,ten boj s vlastní hlavou
Myšlenka versus myšlenka,s bolestí hravou.
Před vlastní hlavou se jen tak neschováš,
To stejné co dáváš to pak dostáváš-nalháváš.

Umět tak přesvědčit sám sebe,chtít tebe
Bylo by to všechno lehčí-modré z nebe.
Ale,opíjet se blahem vlastní nevědomosti,
Je to to co chci?Žít jen cizí radostí?

Před sebou neuteču,není kam se schovat,
Bol a láska předstíraná,ta umí pochovat.
Neberte to prosím vážení za mé pokrytectví,
Je to jen nemohoucnost mého malého dětství.

Tolik jsem si přál,tolik s myšlenkou hrál,
Tolik sobě nalhával,tolik Ti ubližoval.
Může se to stát i Tobě,stačí hlavě podlehnout
Jen prohrát boj versus boj,myšlenkou svou se zalknout....

Nechtěl jsem Ti ublížit,jen jsem prostě nemyslel na důsledky a ty tři tečky zatím...vždyť to (snad) znáš.

Brano007 • 27.01. 2005 - 22:46 << RE

úvodní strana
Moje srdce v tobě buší....buch,buch,buch....Slyšíš?....
Buch,buch,buch...
Tvuj rozum ještě neví, ale plíce chtějí vzduch...
Buch,buch,buch...Cítáš bolest?
To má tak být...Víš,že teď budeš dál žít...
Máš moje srdce.Moje!
Teď bude navždy tvoje...Patří tobě...
Buch,buch,buch...
Teď ale nevím-Ještě ho chceš v dnešní době?
Ale buší!...
Vidíš?Mlhavě,ale přece...
Neboj,už neležíš nahy v řece!
teď máš moje city...Potřeboval si je víc než já!
Buch...Jak krásně se mi usíná...
Buch,buch,buch...
Já už nepotřebuju čerstvý vzduch!
Můj prach je zpátky v řece...Nevíš??
No tam kde jsme chtěli zemřít oba PŘECE!

Žaky • 28.01. 2005 - 20:48 << RE

úvodní strana
Jsi jako růže, která rozkvétá
jako holubice puštěná do světa
jako diamant dosud nezbroušený
ale sen nikdy nesplněný


Jsi jako nejčistší horský pramen
jako teplo jdoucí z kamen
jako slavná symfonie
Tak proč se chováš jako zmije?!

kluk s vyřazenou propiskou • 05.08. 2006 - 00:12 << RE

úvodní strana
SETKÁNÍ S DĚDOU BOHOUŠEM

Zdědili jsme v Bohnicích domek se zahradou. V poměru s průměrnou súdánskou rodinou se máme výborně. Naše rodina – já Jan Majer(41), manželka Jana(27), dvě dcery Markétka(6) a Katka(8) – prostě naše rodina na sebe zbytečně neupozorňuje. Alespoň pokud vím. Dcera Kristýna(20) z prvního manželství, bydlí o dvě ulice dál.

Sobotní večer. Obě dcerky už dostaly pusu na dobrou noc a manželka usíná u televize při první reklamě. Nesu si kafe a knížku za barák do zahrady. Těším se na pohodu. Dojdu ke své lavičce a za stolkem sedí nějaký dědek.
„Dobrý den. Přejete si?“ začal jsem opatrně.
„Zajímavá otázka. Bude těžké na ni odpovědět aby jsi tomu porozuměl. Já jsem totiž Bůh.“
„Těší mě, Honza Majer,“ a ohlížím se, čím bych ho praštil, kdyby byl nebezpečnej.
„Nejsem nebezpečný, ale rozumím ti, měl jsi jiný program. Dcery opusinkoval, manželku uložil k televizi a teď chceš mít klídek.“
Děda mě začal zajímat.
„Dáte si taky kafe?“
„Ne, děkuju, doktor mi ho zakázal.“
„Podívejte, jestli jste Bůh, tak jste pěknej šprýmař. Jestli ne, tak taky.“
„Ty mně nevěříš a děláš dobře. Slepá víra už pozabíjela lidí...“
„Od vás bych tyhle úvahy nečekal.“
Dědek si hraje na Boha. Neměli jsme se stěhovat tak blízko blázince. Je ale dost možný, že mě tam jednou také ubytujou.
Vystydlo mi kafe.
„Vystydla ti káva, Honzíku.“
„Poslyšte, jak to máte zařízený s Boží spravedlností?“ Vyzkouším si ho.
Dědek si promnul bradu. „Hodně lidí si myslí, že když bude teď chudej a hodnej, po smrti se bude mít dobře narozdíl od bohatýho zločince. Jenže tak jednoduchý to zase není. V čem vidíš Boží spravedlnost ty Honzíku? Chceš se mít dobře? Rodina? Všichni?“
„Nezlobil bych se.“
„Mám toho moc,“ drbe se za uchem děda.
„Dobře, ale pochopte, že člověka zajímají hlavně lidský záležitosti. V novinách jsou samý hrůzy... Jdeme jako civilizace vůbec správným směrem?“
„Jdete blbě.“
Nastala chvíle ticha. Koukám na dědu. Ošívá se, asi hledá slova, aby mě to moc nesebralo.
„Přirozeně vás sleduju. Sumer, Egypt, Čínu, Byzantskou říši... ale pořád jedete v rovnici otrokář – otrok… s různýma obměnama. Obdivujete pyramidy, ale u otroků, kteří je museli stavět, jsem to nadšení postrádal. Pletete si vývoj s pachtěním. Dnes máte takovou technologii, že jste sami sobě daleko nebezpečnější než dřív.“
„Co byste radil?“
„Pro začátek by stačilo, kdyby jsi mně přeci jen udělal to kafe,“ usmívá se děda.
Než jsem se vrátil, děda byl pryč.
„Vypijte si to třeba studený!“ volám do tmy a nechávám kafe na stole.
_____

Před spaním mě napadaly šílený myšlenky. Dědek bude mít v ústavu vycházky a mám ho na zahradě znova. Ale jestli je blázen, tak zas úplně blbej není. No jo, ale mám děti a aby se mně tu procházeli magoři...
Pak mě napadaly ještě šílenější myšlenky - že bych dědu opět rád viděl. Trochu mně připomíná tátu, dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Celý život ležel v knihách, zbyla mi po něm spousta poznámek, výstřižků. Nikdy jsme ale o vážných věcech nemluvili. Nebo si to nepamatuju. Snažil se všechno otočit v žert, a když to nešlo, tak radši mlčel.
Zítra je neděle, blázinec má vycházky. Jestli dědek přijde, naleju mu něco ostřejšího.
_____

Dnes je slušné vedro. Předstírám činnost na zahradě. Dcery Markétka a Katka se kolem motají. Vzduchem proletí medvídek, protože je „kosmonaut“. A hele, dědek se šourá kolem našeho plotu. Mám ho pozvat dál? Vždyť ani nevím, jak ho oslovit. Pane Bože? Pane bože! To je situace...
„Dobrý den. Nedáte si mešní víno?“ Zkusil jsem to bez oslovení, abych nevyděsil děti.
„Dík, Honzo, dal bych si Vavřince.“
Tak on nejenže nezapomněl moje jméno, ale já ve sklepě nic jiného než dvě lahve vavřineckého nemám. Dědek se mezitím přišoural na „své“ místo a děti zpozorněly.
„Ten medvěd je Gagarin nebo Těreškovová, Markétko?“ rozptýlil děda ticho.
„Armstrong,“ špitla dceruška a sedla si dědovi na klín.
To to pěkně začíná, říkám si v duchu. Jak ho sakra budeme oslovovat?
„Dědo,“ volá Katka na neznámého, „jak se jmenujete?“
„Klidně mi, děvenko, říkej dědo.“
„Ale nám jeden děda umřel,“ povídá Markétka.
„Já jsem děda vás všech.“
Ježíšmarjá, doufám, že děda ušetří alespoň moje holky.
Manželka zaslechla slovo vavřinec a nese občerstvení a slané tyčky. Jak je sní, není Bůh, pomyslím si. Vzal si dvě najednou. Jana odběhla zamíchat s obědem; děti jdou broukama krmit medvěda.
Než jsem se stačil dědy zeptat, sám povídá: „Před paní mi říkej Bohouši, ať nejsou mrzutosti.“
„Pane Bohouš, rád bych navázal na včerejšek...“
„Myslíš to studený kafe.“
„Ne, myslím, jestli podle vás lidi civilizaci přežijou, nebo jestli nás civilizace zabije.“
„No… lidi jsou dost nedokonalí.“
„Jenže kdybych přijal myšlenku, že jste Bůh,“ nechal jsem se unést vavřineckým, „co vám brání nás geneticky vylepšit?“
„Nezlob se, ale proč bych měl geneticky pomáhat zrovna vám a ne jinému druhu? Odolnějšímu?“
Chvíli jsem měl chuť holkám zakázat dědovi říkat dědo.
„Umíš zklidnit mysl?“ zeptal se.
Oběd je asi dostatečně zamíchaný, protože si k nám přisedla manželka.
„Nezlobte se, že jsem vás tak trochu poslouchala. Jak mám třeba já zklidnit mysl, když jsem celej den rozlítaná? Dělám do odpoledne pro zaměstnavatele, potom běhám kolem rodiny a v noci otravuje manžel.“
„Musíte si najít chvíli jen pro sebe, paní Majerová. Krást se nemá, ale když to jinak nepůjde, tak si tu chvilku budete MUSET ukrást. Teď jde o to, co s ní uděláte. Jestli se kouknete v televizi na zprávy, abyste se víc rozčílila, nebo si budete číst něco slabomyslného, aby vám utekl čas, pak Pán Bůh s vámi.“
„Co byste radil?“ chytla se Jana.
Mám pocit, že se nám pálí oběd.
„Zklidněte mysl. Hodně lidí si myslí, že takhle vypadá lenošení. Výsledek je ale přesný opak. Probudíte kladnou energii a pak se dá udělat spousta UŽITEČNÉ práce. Zlepší se i vaše komunikace s okolím. Třeba s Honzou,“ culí se děda.
„Já jdu pro druhou láhev,“ povídám.
„A já jdu vyhodit spálenej oběd,“ zvedla se manželka k odchodu.
Než jsem se vrátil, dědek byl pryč.
„Děda povídal, že už musí domů,“ volá Katka zavěšená na suché větvi.
Doufám že mi ji Bůh Bohouš ochrání.
_____

Deset dnů se dědek neukázal. Za tu dobu jsme se s Janou stačili párkrát pohádat a naštěstí zase udobřit. Nic vážného.
Dědu jsme potkali ve městě. Seděl v zahradní restauraci, do které jsme šli s holkama na zmrzlinový pohár. Rukou nám pokynul ať si přisedneme. Před sebou měl kávu.
„Zdravíčko,“ mám radost že ho vidím. „Říkal jste, že vám doktor kávu zakázal.“
„Ten doktor umřel. Už k němu nemám tu důvěru...“
Holky našly skluzavku. Objednal jsem a Jana začala dědu oťukávat:
„Pane Bohouš, to vaše povídání o zklidňování mysli, přiznám se, na mě zapůsobilo. Ale jen tak na dva dny. Pak mě Honza naštval a bylo to v háji.“
„Vy máte, paní Majerová, ráda květiny, že ano. Když je nezalijete, tak vám uschnou. To samé se stane s pozitivním pocitem. Ten se musí nejen zalévat, ale i přihnojovat. Receptů jak se to dělá je dost, ale bez osobní motivace to nepůjde. Tyhle věci se vnutit nedají.“
Katka sedí na Markétce, a ta sjíždí bříškem po skluzavce. Děda je zpozoroval.
„Moc se na mne spoléháš, Honzo.“
Pochopil jsem a letím pod skluzavku zachraňovat. Zkusím místo facky domluvu. Jana zatím s dědou rozmlouvá, rozhazuje rukama. Asi si na mě stěžuje. Radši je chvíli nechám. Pozoruji dědu, jak se na manželku dívá klidnýma očima. Jana má určitě pocit, že ji Bohouš chápe. Divný. Hučí do něj - já ji nepoznávám...
Přinesli zmrzlinové poháry a tak se k nim vetřu.
„S vesmírem a velkým třeskem je to podle mne trochu jinak, paní Majerová.“
Ježíši... manželka se stará o velký třesk!
„Vesmír dýchá jako vy, je to živý organismus,“ poučuje děda. „Nádech - výdech. Smršťování - velký třesk - rozpínání a zase nádech. Nebuďte překvapená z toho, že před nádechem bude ve vesmíru roztroušeno jen pár fotonů, elektronů a neutrin. Kdo si počká, ten se dočká. Stačíte mne sledovat?“
„Já ne,“ přiznala se Jana.
„Já jo,“ hlásím hrdě, „ale skoro nic nechápu.“
Děda na nás nebral zřetel a pokračoval: „Všechno a všichni jsme těmi nedělitelnými částicemi propojeni. Propojeni prahmotou, chápete?“
Odpovědi se nedočkal.
„Život je i tam, kde byste to nečekali,“ dědek přidává na důrazu. „Tahle zmrzlina před námi, vy, já, strom, plazma v jiném vesmíru... prostě všechno ŽIJE. Vy chápete jenom ve čtyřech rozměrech, tak se to špatně vysvětluje.“
Podívali jsme se s Janou na sebe. Ten dědek je vážně cvok. Když bude nejhůř, praštím ho popelníkem.
Zeptám se nesměle: „Kdo s těma částicema hejbe? Bůh?“
„Správná otázka. Ano Bůh. To znamená - já, vy, tahle zmrzlina, strom, plazma v jiném vesmíru, a tak dál. My všichni a všechno, to celé dohromady, je Bůh. Anebo Absolutno, Nejvyšší forma inteligence - jak je libo.“
„Abysme si rozuměli, pane Bohouš. Tak vy jste zrovna takovej Bůh jako já?“ koukám jako tele.
„Ano, přiženil jsem se minulý týden k paní Mráčkový. K vaší sousedce.“
Sundávám ruku s popelníku. „Proč jste se mi proboha představil jako Bůh?!“
„Cože?“ zbystřila manželka.
„To nic, paní Majerová, my jsme tady s Honzou trochu zaháněli nudu.“
Markétka mi převrátila zmrzlinový pohár do klína. Asi už půjdeme domů.

Pokračování a další moje "prvotiny" jsou na Liter.cz

Vlastislav Aťan Moravec • 17.06. 2007 - 11:55 << RE

Text odesílané zprávy:
autor zprávy (jméno nebo přezdívka)	e-mail pro odpovědi
>> NASTAVTE DRUH ODESÍLANÉ ZPRÁVY         Veřejný příspěvek na stránku      Neveřejný vzkaz autorovi stránky      Neveřejný vzkaz do redakce pro Kláru a Kamila      Technická záležitost pro správce serveru

(Pravidla diskusních fór projektu Nanečisto - experimentální autorská dílna)